Hrabě Zinzendorf

Georgine Weinlick, 1984
české vydání STEFANOS, 2000
vázaná brožura, 12 × 19 cm, 232 stran
doporučená cena 175 Kč (objednat)

Ukázka z knihy:

Předmluva

„Svatost není křesťanovou povinností, ale jeho přirozeností“ – tak by se dalo stručně shrnout životní krédo muže, jehož 300. výročí narození si letos připomínáme. Jeho celý titul zněl: Mikuláš Ludvík, hrabě a pán z Zinzendorfu a Pottendorfu, pán panství freydeckého, schöneckého, thürnsteinského a údolí Wachau, jeho Římského císařského Veličenstva nejvyšší dědičný lovčí v arcivévodství rakouském pod Emží.

V životě hraběte Zinzendorfa se zvláštním způsobem prolínají dvě věci. Je to jednak vášnivá, oddaná až mystická láska k Ježíši Kristu, spojená s něžným obdivem k jeho utrpení a ranám, jež lidem přinesly vykoupení. Na druhé straně pak vidíme důsledné uvedení tohoto osobního vztahu ke Kristu do praxe: odložení všech jiných povinností i činností a stoprocentní sebevydání evangelizaci, aby se o vykoupení dovědělo co nejvíce ztracených duší. Tato touha byla motorem všeho Zinzendorfova konání.

Po proměňující zkušenosti památného 13. srpna 1727 osvědčuje hrabě mimořádné porozumění pro nevšední a „pohoršlivé“ působení Ducha. Poznal, že když Bůh probudí lidská srdce a začne vylévat svého Ducha, vedle věcí radostných a vítaných (jako je touha po obecenství, horlivost v modlitbách a nadšení ke svědectví) dochází v církvi i k mnohému rozdělení a různicím. Nelze je vyloučit ani jim zabránit, jsou prostě průvodním znakem probuzení: „Nechť každý kazatel jest si jist, že, touží-li hovět si v pohodlí a chce-li, aby všecko ve sboru procházelo pouze hladce, neuvidí probuzení a obrácení. Neboť, jakmile se tyto věci vyskytnou, ďábel je rozvázán vzdor tomu, že všecko je vedeno v pořádku.“

Konflikty a extrémy jsou nejen nevyhnutelné, ale v některých situacích života jednotlivce nebo církve dokonce užitečné a potřebné: „Já vím, že se ráda vychvaluje tzv. ‚zlatá střední cesta‘ – ‚jen ne příliš zhurta a zase také ne příliš opatrnicky‘. Mám-li však mluvit ze své zkušenosti, řekl bych: Každý začátek musí být jasný. Začínáme-li něco, tu ovšem neumíme vždycky hned zachovávat pravou míru. Tu nám ukáže teprve později vedení Ducha svatého. Kdyby člověk se svou láskou k Spasiteli začínal tak hezky umírněně a rozvážně, jak to někdy vídáme u služebníků a služebnic Páně, kteří jej už nějakých třicet let znají, pak bychom velice brzy uvázli v naprosté vlažnosti. A kdyby se naše nenávist vůči hříchu začínala hned od začátku projevovat s takovou umírněností, jakou pozorujeme u starších, zkušených bojovníků, kteří se už naučili počítati a míti trpělivost s ubohostí svých bližních a jimž platí svědectví, že ‚umějí ty zlé snášeti‘ – pravím: kdo by tak začal nenávidět hřích, ten by s ním byl brzy zase zadobře. Je zhola nemyslitelné, že bychom se hned ze začátku vyvarovali jakýchkoli krajností. Když něco začínáme, zabíháme vždycky do krajností, a teprve později se dostáváme na onu ‚zlatou‘ střední cestu.“

Proto stojí za to výstřelky a omyly riskovat: „Jde-li o čest našeho Spasitele, pak raději sto nezdařených podniků, nežli malověrnou nečinnost!“ Jindy napsal: „Myslí-li si někdo: ‚Já si umřu hezky ve svém hnízdečku‘, pak myslí sobecky, a takové myšlení může ovlivnit celý jeho život a učinit jej takovým otrokem jeho vůle, že ho to zdržuje ode všeho, co by jinak mohl pro Spasitele vykonat. Náš domov je vždycky tam, kde můžeme právě teď co nejvíce posloužit věci Páně.“

Na Zinzendorfovi je obdivuhodná ochota změnit názor, pokud se jiný ukáže být lepší. Tuto otevřenost vidíme v porozumění vlastní identitě: „Kdyby někde vznikla společnost, která by pronikla k srdci Pravdy blíže nežli my, pak by se naše nynější bratrstvo musilo k ní okamžitě připojit a pokořit se pod její vyšší poznání.“ Stejně ovšem smýšlí, i když jde o docela praktické záležitosti života církve. Nebyl zastáncem strnulého zachovávání zvyků, naopak skutečnou tradici Jednoty vidí v neustálém pohybu: „Je zásadou Jednoty bratrské, že co je možné zlepšit, je třeba měnit až na věky věků.“

Nedělal si iluze o přirozené lidské náboženskosti, která pro něj představuje protiklad skutečné víry: „Víra je obzvláštní milostivé dobrodiní a dar Boží, takže ten, kdo ji v sprostnosti má, Bohu se dosti klaněti a vynaděkovati nemůže. Bůh ji chce pro Kristovu milost darovati všem hříšníkům, přičemž staví na jednu rovinu přirozené hříchy i přirozenou pobožnost.“ Jinde píše: „Znehodnocují zadostiučinění, které se stalo na kříži, ti, kdo říkají, že nás Spasitel svou smrtí učinil pouze zbožnými a bohumilými. Skutečnou příčinou jeho utrpení bylo vykoupení lidí z otroctví hříchu a ďábla. Nepokládáme za nutné býti zbožnými a svatými, nýbrž my toto dostáváme jako dar od Boha, aniž bychom sami k tomu přispěli. Záleží jedině na naší víře.“

Naneštěstí často ani kazatelé a služebníci církve nepřinášejí Krista řádným a srozumitelným způsobem. Jediným účinným prostředkem evangelizace je svědectví praktického života: „Já jsem netoliko bohabojným, ale v Bohu blaženým člověkem. A k tomu bych rád dopomohl i svým spoluobčanům. Že mnozí z nich při vší své ‚církevnosti‘ blaženi nejsou, má svou příčinu v tom, že křesťané ve své většině zakládají své křesťanství na pouhých zvyklostech, ale ne na přesvědčení. Částečně zaviňují tento neblahý stav i kazatelé, kteří své povolání vykonávají jen pro tu skývu chleba a přednášejí náboženství tak, že se v myslícím člověku nutně ozvou námitky. Proto by bylo nejlepší, aby vystupovali naprosto nezávislí lidé, kteří se náboženstvím neživí a kteří by nevěřili, kdyby nebyli Bohem prostě přemoženi. Takoví lidé musejí dokázati, že nerozumné řeči a pitomé názory nelze připisovati k tíži křesťanství, nýbrž jen lidské hlouposti. Prakticky žité křesťanství, toť nejrozumnější stanovisko, jaké může člověk zaujmouti.“

Obnovenou Jednotu bratrskou považoval Zinzendorf za společenství, které má povolání ke zvláštní službě a tedy vyžaduje větší sebevydání: „Člověk může být velmi dobrým křesťanem, ale ne každý se hodí k životu ve sboru Jednoty bratrské. Kdo si přeje patřiti k Jednotě bratrské, musí se podřídit určitým omezením, jaká se jinde dítkám Božím neukládají. Musí se vpravit do určitých pořádků, na nichž se sborové usnesli. A myslí-li si pak někdo: ‚I k čemu bych se já měl řídit podle druhých?‘ a ‚Proč bych se měl dát tak vázati?‘, pak to jen jasně dokazuje, že se k členství v Jednotě bratrské nehodí.“

Jen díky tomuto přijetí řádu společenství, díky připravenosti obětovat vše a neustále se podřizovat vedení Ducha svatého mohlo v Ochranově vyrůst obecenství mimořádné duchovní brizance. V roce 1732 odtud vyšli první misionáři k černým otrokům do Karibské oblasti a každý rok pak vyráželi novým směrem: 1733 k Eskymákům do Grónska, 1734 do Laponska a Gruzie, následující rok k Indiánům do Surinamu v Jižní Americe a do Georgie v Americe severní, ke Křovákům do Jižní Afriky, Guineje, Estonska, Litvy a do Ruska, do Alžíru, na Cejlon, do Rumunska a Konstantinopole, do Egypta, Etiopie, Indie, na Labrador, Jamajku, do Nikaraguy, Austrálie, Himaláje… Do Zinzendorfova skonu odešly se zvěstí evangelia z tohoto malého městečka více než dvě stovky bratří a sester.

Tato kniha je svědectvím o životě muže, který stál v čele ochranovského probuzení a přispěl k obnovení Jednoty bratrské. Kéž i vás nadchne k horlivé službě Pánu Ježíši Kristu.

JAROSLAV PLEVA
V Mladé Boleslavi, 30. června 2000

K A P I T O L A
1
Doba, do níž se Zinzendorf narodil

MUŽ předurčený k tomu, aby se stal velikým, se vůbec neohlížel na dobu, v níž žil. Ale doba přece jen ovlivnila životní dráhu danou jeho obdarováním. Hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf (Nicolaus Ludwig von Zinzendorf) měl nadání a schopnosti, s nimiž mohl obstát v kterékoli generaci. Protože se však narodil v Německu na počátku osmnáctého století, stal se apoštolem pietismu moravských bratří, životního stylu, jenž toto století velice potřebovalo. Protestantská reformace šestnáctého století hluboce zasáhla Evropu, avšak během relativně krátké doby asi půl století se ocitla na mrtvém bodě. Hranice mezi římskými katolíky a protestanty byly více méně trvale vymezeny. Všechny nově vzniklé protestantské skupiny, ať luteráni, kalvinisté, anglikáni či fundamentalisté, byly zaměstnány vlastními organizačními a teologickými problémy. Především v luterství se rozšířila scholastika, jež se duchem příliš nelišila od středověké. Druhou polovinu šestnáctého století a začátek století sedmnáctého zcela pohltily náboženské války. Další vývoj protestantismu byl jen opožděnou reakcí, jež až do osmnáctého století nenabyla většího významu. Racionalismus, individualismus, náboženská i politická svoboda a odluka církve od státu se začaly v západním světě projevovat v plné síle jako důsledky protestantské revolty. Proto tedy bylo z moderního hlediska osmnácté století tak bohaté na nepřeberné množství skvělých osobností.

Pietismus, duchovní obnova, jež vzešla z německého luterství na konci sedmnáctého století a rozšířila se i mezi jiné národy, byla jednou z historicky významných sil té doby. Ačkoliv je termín „pietismus“ v pravém slova smyslu spojován s Německem, je typem křesťanství, jenž není omezen na určité místo nebo dobu, protože chápe křesťanskou zkušenost jako protiklad důrazů založených na věrouce a vnějším konformismu. Lze ho také nazvat „entuziasmem“. Německo zdeptané třicetiletou válkou potřebovalo náboženské probuzení. Lutherova revolta vzešla ze zkušenosti živého vztahu věřícího jednotlivce s Bohem, a z toho vznikl problém formulovat jasnou definici této zkušenosti a úkol zorganizovat církev. Teologové a místní vládcové nepotřebovali příliš dlouhou dobu na to, aby tomu, co Luther započal, učinili přítrž. Vrchnost a církevní dogmatikové říkali lidem, v čem křesťanství spočívá. Zdůrazňovali, že čistá doktrína a svátosti jsou rozhodujícími prvky křesťanského života. Role laika spočívala ve zcela pasivním přijímání dogmat, které mu byly předkládány z kazatelny, věrné účasti na svátostech a církevních rituálech. Takový druh náboženství však nemohl uspokojit ubité a chudobné lidi.

Reakce přišla ve formě pietismu, jenž byl návratem k vnitřní duchovní podstatě původní Lutherovy revolty. S přibývajícím časem nabyl různých forem, ale všem jeho projevům zůstaly společné přinejmenším alespoň tři základní charakteristiky. Především to byl jeho mystický ráz s důrazem na emocionální zkušenost. Lidé hledali jednodušší a upřímnější vyjádření víry, nezávislé na intelektuální formulaci. V praktickém náboženském životě se to projevilo důrazem na čistotu života a aktivní dobročinnost. Středem zájmu pietismu byli rovným dílem utiskovaní doma i pohané v zámoří. Dále to bylo znovuobjevení učení o kněžství všech věřících. Díky ní začali laici v církvi hrát aktivní úlohu, číst Bibli, modlit se a sdílet svoji víru se stejně smýšlejícími přáteli na setkáních mimo chrám. Ať byly prameny pietismu jakkoli rozličné – vliv novokřtěnců, mystická zbožnost římských katolíků, puritánství nebo mysticismus Jacoba Böhma – jeho bezprostředním otcem byl luterský kněz Philip Jacob Spener, jenž se narodil v Alsasku v roce 1635. První knihou, kterou Spener četl ještě jako dítě, bylo Arndtovo Pravé křesťanství, jež ho společně s pojednáními anglických puritánů duchovně probudilo. Během studentských roků ve Štrasburku vzrostl jeho zájem o biblickou exegezi a církevní zvyklosti reformované církve, kterou srovnával se svou vlastní církví. Další studia v Ženevě, Basileji a Tübingen tento vliv prohloubila, luterství se však neodcizil.

Po místě pomocného duchovního ve Štrasburku nastoupil na samostatnou faru do Frankfurtu, kde začal zavádět některé ze svých vytoužených reforem. V kázáních se vyhýbal dogmatickým učeným pojednáním a prostým způsobem předkládal záchrannou moc evangelia. Pozdvihl úroveň vyučování katechismu, jež v rukou lhostejných učitelů upadala. V roce 1670 ve svém domě zahájil soukromé pobožnosti určené četbě Bible, modlitbám a rozhovorům nad nedělními kázáními, které měly dalekosáhlý význam pro prohloubení duchovního života jednotlivců. To byla ona tajná shromáždění, kterým se říkalo collegia pietatis (doslovně zbožná společenství), a odtud tedy termín „pietista“.

Spener brzy vzbudil velkou pozornost, zvláště po zveřejnění svých děl Pia Desideria a Pravá evangelikální církev, v nichž upozorňoval na špatnosti své doby a předložil plány na zlepšení situace. Útočil na světskou moc, na to, jak zasahuje do církevních záležitostí, napadal rozpory teologů a nehodné životy kleriků i laiků. Mezi navrhované reformy zahrnul shromáždění, které nazýval ecclesiolae in ecclesia (církvičky v církvi). Trval na tom, že křesťanství je něco víc než pouhé intelektuální poznání a že při výchově duchovních je třeba klást větší důraz na praktické aspekty křesťanského života. Vyžadoval, aby kázání byla zbožnější a méně učená. Základem jeho uvažování byla myšlenka, že křesťanský život začíná vědomým znovuzrozením. Hlásil se k askezi anglických puritánů, protože odmítal divadlo, tanec a karty a vyzýval k umírněnosti v jídle, pití i v oblékání.

Příznivé odezvě, které se Spenerovi dostalo, se vyrovnaly stejně tak rozsáhlé projevy nelibosti a odmítání. Luterství se brzy rozdělilo na dva proti sobě stojící tábory. Skutečnost, že někteří z přehorlivých následovníků přes Spenerovy protesty opustili církev, nahrála těm, kteří se obávali separatismu, neodmyslitelné složky tohoto směru. Jak se hnutí rozšiřovalo, na některých místech byla provedena zákonná opatření, omezující tajná shromáždění. Frankfurt byl jedním z měst, kde takové akce probíhaly. Spener proto bez rozmýšlení přijal nabídku z Drážďan a v roce 1686 se zde stal dvorním kazatelem. Ale i tady měl podobné zkušenosti. Saské duchovenstvo se na něho dívalo jako na vetřelce, saské univerzity v Lipsku a Wittenbergu se k němu stavěly nepřátelsky a u kurfiřta upadl v nemilost svými pastýřskými listy proti panovníkovu opilství. Velice se angažoval v literárních polemikách o významu pietismu.

Posledním Spenerovým místem působnosti bylo proboštství sv. Mikuláše v Berlíně, kam odešel v roce 1691 na pozvání brandenburgského kurfiřta Friedricha. Dvůr v Brandenburgu se hlásil k reformované církvi, ale Friedrich na svém panství usiloval o smír mezi luterány a reformovanými. Protože viděl v unionismu a praktických cílech pietismu pomoc svým snahám, velice Spenera podporoval. Doba, kterou v Berlíně otec pietismu prožil až do své smrti v roce 1705, patřila k nejšťastnějším létům jeho života.

Skutečným místem rozvoje pietismu se stala univerzita v Halle, založená v roce 1691. Pod vedením Augusta Hermanna Francka bylo zde hnutí velice dobře zorganizováno a jeho dobročinná činnost dosáhla vrcholu. Francke udělal pro rozvoj pietismu mnohem více než sám Spener. Narodil se v roce 1663 v Lübecku jako syn úředníka ve službách vévody Ernesta Zbožného a už jako dítě vyrůstal pod zbožným vlivem na dvoře v Gotha. Následovalo teologické studium v Erfurtu a Lipsku, kde se nakonec stal profesorem. Pietismus si našel cestu do Lipska ještě před jeho příchodem a Francke brzy patřil do kruhů jeho přívrženců. Vnášení pietistického ducha do přednášek a organizování biblického studia pod názvem collegium philobiblicum vyvolalo na univerzitě vážné napětí. Byla podniknuta opatření, jež měla jeho činnosti zabránit. Francke byl donucen v roce 1692 odejít z Lipska do Erfurtu, kde prožil další téměř dvě neutěšená léta. Prostřednictvím Spenera získal profesorské místo na nové univerzitě v Halle a faru na okraji Glauchy, kam odešel v roce 1692. Od prvního okamžiku Francke ovládl teologickou scénu v Halle, jež až do jeho smrti v roce 1727 bylo centrem pietismu.

Francke byl víc než profesor teologie. V roce 1698 otevřel bezplatnou školu pro chudé, a protože byla velice úspěšná, vedla v témže roce k založení pověstného paedagogia. Brzy přibyl sirotčinec, domov pro chudé, společnost pro misii v cizích zemích, učitelský ústav, tiskárna, knihkupectví, lékárna a špitál. Jeho přítel baron Carl von Canstein založil Biblický dům, proslulý vydáváním a rozšiřováním levných výtisků Biblí. Vliv těchto institucí seskupených kolem univerzity byl nesmírný. Z celého Německa se hrnuly dary. K Franckovým ochráncům patřil pozoruhodný počet šlechticů a mnozí z nich posílali své syny do jeho paedagogia a odtud na univerzitu.

Významnou činností v Halle byla zahraniční misie, v té době mezi protestanty neznámá až na úsilí několika jednotlivců, rozptýlených v evropských koloniálních državách. Když si dánský Frederick IV. přál poslat misionáře na své državy v Indii, požádal o ně v Halle. Odtud v roce 1706 odešli do Tranquebaru Bartholomäus Ziegenbalg a Heinrich Plütschau. Byli prvními v řadě misionářů, vyslaných z tohoto místa dávno před počátky zahraniční misie, spojené se jménem Williama Careye a rokem 1793.

Kromě Halle mělo pietistické probuzení své nejvýraznější následovníky ve Württembergu, kde byla zpočátku opozice nejslabší z celého Německa. Württemberský pietismus šel svou vlastní cestou a obecně byl mnohem tolerantnějšího ducha než hallský. Byl méně závislý na podpoře šlechty, než jak tomu bylo ve středním a severním Německu, a proto byl více hnutím lidovým. Ani neměl tendenci rozdělovat lidi v církvi na obrácené a neobrácené, jak se nekompromisně dělo v případě pietismu hallského. V porovnání se severem Německa k tomu přispěla mírnější jihoněmecká povaha. Baštou württemberského pietismu se stala univerzita v Tübingen.

Spener chtěl být jen ortodoxním luteránem v souladu s doktrinálními měřítky církve. Ale reformace, o kterou se snažil, vyžadovala mnohem hlubší změnu, než s jakou počítal. Pietismus se tak stal mocným směrem, jenž dosáhl mnohem víc, než v co Spener doufal. Zároveň však přitahoval spoustu fanatiků a tmářů. Mezi plody pietismu patří zvýšení úrovně duchovních a jejich kázání a lepší křesťanská výchova mladých. Pietismus také dovolil začlenění laiků do aktivnějšího církevního života. Rozšířil používání Písma a praktikování zbožného života. Jeho přehnané přísnosti neuniklo nic z toho, z čeho byli původně obviňováni jen teologové. Stal se však příliš úzkoprsým ve zdůrazňování vědomého obrácení jako jediného začátku křesťanského života. Z jeho řad vzešlo jen málo duchovních vůdčích osobností. Klady pietismu však daleko převyšují jeho zápory. Statistiky mají pramalou cenu a nemohou postihnout rozsah jeho vlivu, jenž jako kvas pronikl celou Evropu.

To vše je základem k pochopení Zinzendorfa. Jednota bratrská a obnova českých bratří, v níž hrál rozhodující úlohu, je z větší části jen další fází pietismu. Zinzendorf byl jedním z tisíců, zasažených duchovním probuzením v rámci německého protestantismu, a na jeho životní dráhu musíme pohlížet ve světle této skutečnosti. Kdyby téměř náhodou do jeho života nevstoupily pozůstatky hnutí českých bratrů, nevznikla by z jeho náboženské činnosti žádná zvláštní církev a se vší pravděpodobností by svůj program prováděl v rámci státní církve. Část hnutí moravských bratří si prakticky až do dnešního dne zachovala tento charakter.

Zinzendorf byl člověk plodného ducha a vnesl do života církve své doby mnoho originálního a svěžího. Současně však nesmíme zapomenout na události jeho doby i na to, co jeho životní dráze předcházelo. Jeho osobnost formovalo duchovní probuzení, které zasáhlo mnohé příslušníky aristokracie, k níž jeho rodina patřila. Mnohé z Zinzendorfova života, ať dobré či zlé, vůbec není odrazem moderního zinzendorfského ducha, ale je spíše typické pro dobu, v níž žil. Hrabě se svým vrozeným nadáním, podmanivou a energickou osobností dal pietismu životní sílu, jež nebyla překonána žádným jiným vůdcem. Stejně tak Obnovená Jednota bratrská, jediná denominace, která z tohoto hnutí vzešla, dala směr, trvání a mezinárodní rozšíření ochranovského pietismu, což by nebylo možné v případě pietismu jako takového, jenž postrádal organizovanost.

K A P I T O L A
2
Rodinné prostředí

STRUČNĚ o narození hraběte Zinzendorfa, tak jak to zapsala jeho matka do rodinné Bible:

Ve středu 26. května roku 1700 v Drážďanech o šesté hodině večerní mne Všemohoucí Bůh obdařil prvorozeným synem Mikulášem Ludvíkem. Nechť Otec všeho milosrdenství řídí srdce tohoto dítěte, aby kráčelo bezúhonně cestou ctnosti. Kéž nedopustí, aby ho ovládlo nějaké zlo a kéž je jeho cesta upevněna v Jeho Slovu. Tak ho nemine žádné dobro, od toho času až na věky.¹

Pouhých šest týdnů po narození dítěte otec trpící tuberkulózou ulehá na smrtelné lože. Poslední slova, jež pronesl nad spícím nemluvnětem, byla slova požehnání: „Můj drahý synu, žehnám ti, i když jsi mnohem více požehnán než já, který již brzy stanu před Ježíšovým trůnem.“ Zemřel 9. července 1700 ve věku třiceti osmi let. Jeho vdově bylo dvacet pět.

Zbožnost nejbližších členů rodiny i dávných předků byla vzácným dědictvím hraběte Zinzendorfa. Zinzendorfové byli prastarým rodem rakouského vévodství. Už v jedenáctém století patřili mezi dvanáct šlechtických rodů, o které se opíral rakouský panovník. Mikuláš Ludvík byl v pořadí dvacátá druhá generace od doby zakladatele rodu Ehrenholda. Roku 1662 císař Leopold propůjčil představiteli rodu titul hraběte svaté říše římské. Když přišel protestantismus, část rodu ho přijala a jako první se k němu přiklonil Johannes, jenž zemřel roku 1552. V zemi, kde být protestantem bylo handicapem, se příchylností k protestantské víře vyznačovali mnozí z jeho potomků. Roku 1661, v době protireformace, pradědeček hraběte Maxmilian Erasmus von Zinzendorf, který usiloval o větší svobodu vyznání, prodal rakouské panství a odebral se do ústraní do Oderbürgu ve Francích. Zde v roce 1672 zemřel a zanechal po sobě tři dcery a dva syny. Dcery se provdaly do franckých rodů Pollheimů a Castellů v Ortenburgu, synové vstoupili do služeb saského kurfiřta. Starší Otto Christian, saský polní maršálek, zemřel bezdětný v roce 1718. Mladší Georg Ludwig, drážďanský tajný rada, byl otcem Mikuláše Ludvíka z druhého manželství. Z prvního manželství zůstal naživu Friedrich Christian a Susanna Luisa, která se později provdala za hraběte Ortenburga.

Stejně urozeného původu byl hrabě také z matčiny strany. Rod Gersdorfů vynikal nadáním i zbožností. Gersdorfové podobně jako Zinzendorfové byli pod vlivem Spenerova pietismu. Hraběnka Charlotta Justina, dcera Nicolause von Gersdorf, jenž byl prefektem Horní Lužice, sdílela se svým mužem Georgem Ludwigem von Zinzendorf zanícení pro duchovní věci. Kmotrem při křtu jejich syna byl sám Philip Jacob Spener.

Křehkou tělesnou konstituci podědil hrabě asi po otci. Táž choroba, která předčasně sklátila otce, byla prvních dvacet let života hrozbou i synovi. Zinzendorfové se dlouhověkosti bát nemuseli. Pradědeček Maxmilian Erasmus, který jednu větev rodu přesídlil z Rakouska do Německa, zemřel ve třiceti devíti letech, a jak už bylo zmíněno, otec hraběte Georg Ludwig zemřel ve třiceti osmi. Letmý pohled na rodokmen Zinzendorfů prozrazuje, že rod měl velký podíl na vysoké dětské úmrtnosti té doby.

Záznamy ze strany Gersdorfů jsou lepší. Matčini prarodiče žili do sedmdesáti. Matka přežila syna o tři roky a zemřela ve věku osmdesáti devíti let. Je také zřejmé, že víc přirozeného nadání hrabě podědil z matčiny než z otcovy strany.

Zinzendorfova babička hraběnka Henrietta Katharina von Gersdorf měla přirozené nadání i energii k jeho využití. Ve vzdělané společnosti dosáhla uznání jako autorka německých a latinských básní, malířka olejů a hudebnice. V roce 1729, tři roky po její smrti, uctil profesor Anton Paul z Halle její památku vydáním sbírky jejích básní a písní. Latinská dogmatika jí byla bližší než vedení hraběcí domácnosti. Četla Písmo v hebrejském a řeckém originále a díky rozsáhlé korespondenci měla velký vliv na dvorní kruhy. Dveře jejího domu byly vždy dokořán pro pietistická setkání, ecclesiola in ecclesia, a mezi časté hosty patřili Spener, Francke a Anton, na jejichž práci dobrovolně přispívala. Pociťovala zodpovědnost za vdovy, sirotky a chudé lidi ve svém okolí. Po smrti svého manžela v roce 1702 plně prokázala schopnost řídit rodinné záležitosti spojené s veškerými povinnostmi aristokracie. Skutečnost, že se Zinzendorf dostal do přímé péče této pozoruhodné ženy, vyvážila tragédii otcovy smrti, a také nesmíme zapomenout na vzácné dědictví inspirativního prostředí, kterým ho obklopila.

I když její dcera Charlotta Justina, matka hraběte Zinzendorfa, nebyla stejného formátu, byla mimořádnou osobností zasluhující pozornost. Také ona se zabývala teologií a byla zběhlá v řečtině a latině, což v případě Gersdorfů znamenalo víc než obvyklou salonní vybroušenost kultivované společnosti. Měla bystrý intelekt, zdravý úsudek, znala svět a vyznačovala se duševní rovnováhou a systematičností, se kterou se pouštěla do každé záležitosti. Přestože měla hraběte u sebe jen čtyři roky, měla na něho značný vliv i v letech, kdy se starala o domácnost a děti z druhého manželství. I když osobní styk s prvorozeným synem nebyl příliš častý, probírala s ním prostřednictvím korespondence důležitá rozhodnutí týkající se jeho výchovy a vzdělání. A hrabě se po celý život k ní obracel o radu v nesčetných záležitostech. Místo, které matka v jeho životě zaujímala, ve většině prací o Zinzendorfovi pravděpodobně není doceněno.

¹Gneomar Ernst von Natzmer, Die Jugend Zienzendorfs, str. 1