|
Bratr Andrew, 1967
české vydání STEFANOS, 2007
vázaná s přebalem, 12 × 19 cm, 262 stran
doporučená cena 245 Kč (objednat)
Ukázka z knihy:
K A P I T O L A 8
KALICH
UTRPENÍ
Náš vlak přijel do Amsterodamu přesně na čas. Vystoupil jsem s ostatními. Manšestrové kalhoty stále vrzaly, ale nesl jsem o poznání lehčí zavazadlo než cestou do Varšavy.
Nejel jsem přímo do Witte. Místo toho jsem se šel podívat na Whetstrovy do jejich nového amsterodamského domu.
Byl krásný: úhledný dům z hnědých cihel na příjemné ulici lemované stromy a blízko řeky. Před ním parkoval zářivě nový volkswagen, světle modrý, o kterém mi pan Whetstra také už psal. Položil jsem si tašku na chodník a zkusil otevřít dveře auta.
„Tak co, synu, co si o něm myslíš?“
Otočil jsem se a za mnou stál pan Whetstra a usmíval se na mě. Vzal mě na krátkou projížďku po nábřeží.
„Ale dost předvádění. Musíš nám vyprávět, jaké to bylo v Polsku.“
A tak jsem po zbytek odpoledne vyprávěl Whetstrovým o své cestě. Řekl jsem jim i o verši z Bible, který mi byl předestřen tak podivným způsobem.
„Ale jak bych mohl čemukoliv pomoci?“ dodal jsem. „Jakou já mám sílu?“
Pan Whetstra potřásl hlavou. Souhlasil se mnou, že jeden osamělý Holanďan bude asi sotva lékem na neduhy, které jsem popisoval. Ale paní Whetstrová tomu rozuměla.
„Žádnou sílu!“ odpověděla mi zvesela. „Copak nevíš, že právě když jsme nejslabší, nás může Bůh nejlépe použít? Co když jsi to nebyl ty, ale Duch svatý, kdo má plány za železnou oponou? A ty mluvíš o síle…“
Můj návrat do Witte byl spojen s příjemným překvapením.
Sousedé se u nás v průběhu večera zastavovali a vyptávali se na věci, které v roce 1955, kdy cestování za železnou oponu teprve začínalo a komunistický svět byl ještě zahalen tajemstvím, všechny zajímaly. Ale nakonec poslední host odklapal přes náš můstek a byl čas jít spát. Protáhl jsem se, sebral svůj téměř prázdný kufr a následoval Cornelia k žebříku na půdu.
„Okamžik, Andy,“ řekla Geltje.
Zarazil jsem se.
„Rádi bychom ti něco ukázali!“
Sestoupil jsem ze žebříku a šel za Geltje do pokoje vedle světnice, který kdysi býval ložnicí rodičů. Každý centimetr té místnosti byl plný vzpomínek: Basovo zubožené tělo pod pokrývkou; maminka v posledních měsících války – příliš slabá, než aby zvedla hlavu z polštáře…
„Když se, Andy, v přístěnku dodělal nový pokoj pro tatínka,“ říkala Geltje, „rozhodli jsme se, že bys mohl mít svůj hlavní stan tady.“
Nemohl jsem popadnout dech. Ani ve svých nejdivočejších snech o štěstí jsem si nikdy nepředstavoval, že bych mohl mít vlastní pokoj. Věděl jsem, že v tomto malém domě je takový dárek pro mě od Arieho a Geltje velkou obětí.
„Dokud se neoženíš!“ zakřičel tatínek z obývacího pokoje. Tatínek začínal mít časté poznámky o svém sedmadvacetiletém staromládeneckém synovi. „Jen dokud se neoženíš!“
Nakonec jsem slova nějak nalezl. Vlastní pokoj! Ten večer, když ostatní členové rodiny odešli spát, jsem zavřel vlastní dveře a prošel se po pokoji, jen abych se seznámil se svým nábytkem.
„Děkuji ti za židli, Pane. Děkuji ti za sekretář…“ Udělám si psací stůl. Dám si ho sem a budu ve svém pokoji trávit celé hodiny a budu studovat a pracovat a plánovat.
Nebyl jsem doma ještě ani týden, když mi začala docházet různá pozvání. Kostely, kluby, občanská sdružení, školy; všichni se chtěli dozvědět o životě za železnou oponou.
Všechna jsem přijal. Částečně proto, že jsem potřeboval peníze, které mi nabízeli. Ale měl jsem ještě silnější důvod. Nějak jsem si byl jist, že prostřednictvím těch vystoupení přijdu na to, co mám dělat dál.
A to se i stalo.
Kostel v Haarlemu, kde jsem měl mluvit, vyvěsil po celém městě oznámení, že mým tématem bude „Jak žijí křesťané za železnou oponou.“ Nikdy bych si netroufl na takové téma mluvit po třítýdenní návštěvě jednoho jediného města. Ale ta oznámení přitáhla lidi – sál byl nabitý. A přitáhla také něco dalšího: skupinku komunistů.
Poznal jsem je okamžitě – někteří z nich byli také na zájezdu – a přemýšlel jsem, jakou provokaci mohu čekat. K mému překvapení však nijak nereagovali ani během mého vystoupení, ani při následné diskusi. Ale potom za mnou jedna žena přišla. Byla to vedoucí holandské delegace ve Varšavě.
„Vaše řeč se mi nelíbila,“ prohlásila.
„To je mi líto. Ale nic jiného jsem ani nečekal.“
„Vyprávěl jste jen jednu část příběhu,“ pokračovala. „Zřejmě jste toho neviděl dost. Měl byste cestovat víc, navštívit víc zemí, mluvit s dalšími představiteli.“
Neříkal jsem nic. Na co narážela?
„Jinými slovy, měl byste podniknout další cestu, a to jsem vám přišla navrhnout.“ Zatajil se mi dech. „Mám vybrat patnáct lidí z Holandska na zájezd do Československa. Bude to na čtyři týdny. Budou to studenti a profesoři a lidé z médií a rádi bychom vzali i nějakého představitele církve. Nechtěl byste jet?“
Byla to ruka Boží? Byly to další otevřené dveře v Jeho záměru se mnou? Znovu jsem se rozhodl, že Mu položím otázku ve formě peněz. Bylo jasné, že na takový výlet nemám prostředky. Pokud chceš, abych jel, Pane, řekl jsem v bleskové modlitbě se zatajeným dechem, musíš mi obstarat prostředky.
„Díky,“ pronesl jsem nahlas, „ale takový výlet si nemohu z finančního hlediska dovolit. Je mi líto.“ Začal jsem si balit obrázky Varšavy, které jsem si přinesl s sebou.
Cítil jsem, jak mě ta žena upřeně pozoruje.
„No,“ řekla nakonec, „to se dá zařídit.“ Vzhlédl jsem. „Jak to myslíte?“
„S těmi prostředky. Pro vás by to bylo zadarmo.“
A tak začala má druhá cesta za železnou oponu. Připomínalo to cestu do Polska, pouze byla naše skupina tentokrát menší a mně dalo víc práce se od ní odpoutávat. Stále jsem přemýšlel, co mě Bůh v Československu chce naučit.
A ke konci čtvrtého týdne jsem našel odpověď. Všude nám říkali, že v komunismu mají lidé svobodu vyznání. Tady v Československu, vykládal nám průvodce, existovala dokonce skupina vědců placených státem, která právě dokončila nový překlad Bible a nyní pracuje na biblickém slovníku.
„Velmi rád bych ty lidi navštívil,“ přihlásil jsem se.
Takže mě odpoledne zavedli do velké kancelářské budovy v centru Prahy. Bylo to mezicírkevní centrum – hlavní stan všech protestantských církví v Československu. Mým prvním dojmem byl úžas nad rozsahem materiálních možností, který církev mohla spravovat. Uvedli mě do pracoven, v nichž za těžkými svazky a haldami papíru seděli pánové v černých sakách, kteří vypadali jako badatelé. Řekli mi, že tito muži pracovali na novém překladu. Udělalo to na mě velký dojem. Ale postupně začaly na povrch vyplouvat některé zábavné informace. Zeptal jsem se, jestli bych se mohl podívat na ten nový překlad a ukázali mi objemný, velmi osahaný rukopis.
„Aha. Ten překlad ještě nevyšel?“ zeptal jsem se.
„Ještě ne,“ řekl jeden z badatelů. Vypadal smutně. „Máme to připravené už od konce války, ale …“ Pohlédl na vedoucího naší výpravy a nechal větu nedokončenou.
„A co biblický slovník? Už je hotový?“
„Téměř.“
„Ale k čemu vám bude biblický slovník bez Bible? Existují starší překlady?“
Badatel se opět podíval na vedoucího výpravy, jako kdyby se rozhodoval, kolik toho smí prozradit.
„Ne,“ vyhrkl nakonec. „Ne. Je to velmi složité. Je velmi složité si tady v současnosti pořídit Bibli.“
Vedoucí výpravy ukončil rozhovor. Byl jsem vyveden ven, aniž bych měl možnost položit další otázky. Ale i to mi stačilo. Nahlédl jsem pod povrch. Než aby v této zbožné zemi nový režim zaútočil na náboženství přímo, hrál na strunu frustrace. Podporoval nový překlad Bible – ovšem překlad se nikdy nedostal do tiskárny. Podporoval nový biblický slovník – ale nebyly tu žádné Bible k tomu slovníku.
Další den jsem požádal našeho průvodce, aby mě zavedl do mezidenominačního knihkupectví v Jungmannově ulici č. 9. Byl jsem odhodlán sám vyzkoušet, jak těžké je koupit Bibli. Obchod byl dobře zásoben hudbou, kancelářskými potřebami, obrázky, soškami, křížky, knihami, které více či méně souvisely s náboženstvím. V každém podobném obchodě v Holandsku by bylo celé oddělení věnované různým vydáním Písma.
„Mohl bych se podívat na sváteční vydání Bible, prosím?“ zeptal jsem se prodavačky. Už jsem věděl, že anglicky nebo německy se tu většinou domluvím.
Prodavačka potřásla hlavou. „Bohužel, pane. Momentálně je nemáme na skladě.“
„A co tedy obyčejné standardní vydání?“
|
|
|
|
Ale ani to nebylo, jak se zdálo, právě dostupné.
„Paní,“ řekl jsem, „přijel jsem až z Holandska, abych viděl, jak se v Československu daří církvi. Chcete mi říct, že když přijdu do největšího knihkupectví s náboženskou literaturou v celé zemi, že se tu nenajde ani jedna Bible?“
Prodavačka se omluvila a zmizela v zadní části obchodu. Za závěsem bylo slyšet rychlou a trochu vzrušenou diskusi a po ní šustění papíru. A pak se objevil sám pan vedoucí a nesl balíček zabalený v hnědém papíru.
„Tady to je, pane.“ Poděkoval jsem mu. „Bible je nedostatková kvůli tomu novému překladu,“ řekl pan vedoucí. „Dokud nevyjde, nebudou se nové Bible tisknout.“
Nadešel náš poslední den. Naplánovali nám toho hodně. Měli jsme jet mimo Prahu na exkurzi po vzorových venkovských komunitách. Pak jsme se měli vrátit na večeři, na tiskovou konferenci a rozloučit se.
Díky slušnému vychování bych se tímto programem dokázal protrpět, ale byla tu jedna věc: byla neděle. Šlo o mou poslední příležitost zajít do kostela s českými věřícími, aniž bych měl za zády „průvodce“.
Plánoval jsem únik několik dní. Všiml jsem si, že zadní dveře našeho autokaru mají vadné pero: i v pozici „zavřeno“ zůstávala mezí ním a sloupkem dveří zhruba třiceticentimetrová díra. Když zadržím dech …
Když poslední den vyrážel autokar od hotelu, sedl jsem si na zadní sedadlo. Na každém semaforu jsem odhadoval svoje šance na únik zadními dveřmi tak, aby mě nikdo neviděl. Ale otáčelo se příliš mnoho hlav pozorující pamětihodnosti města. Nakonec se našla příležitost, když se všechny krky natáhly kupředu, aby si prohlédly hrdinný bronzový pomník muže na koni. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl, protože, jakmile jej průvodce začal popisovat, zadržel jsem dech, protáhl se škvírou a vystoupil na ulici. Vzduchové brzdy zasyčely a silný motor se rozběhl na vyšší otáčky. Byl jsem v Praze sám.
O půl hodiny později jsem stál v předsíni kostela, kterého jsem si všiml na předchozí projížďce městem, a sledoval lidi, kteří vcházeli. Zvláště mě zajímalo, jak může církev fungovat bez Biblí. Občas si někdo s sebou nesl zpěvník, ještě méně často Bibli. Ale jedna věc pro mě byla záhadou – mnozí si nesli papírový blok. K čemu?
Bohoslužba začala. Sedl jsem si vzadu a zažil hned další překvapení. Skoro všichni byli dalekozrací! Majitelé zpěvníků je drželi v natažených rukou vysoko nahoře. Ti s bloky dělali totéž. A pak mi to došlo: lidé se o ty zpěvníky dělili s těmi, kteří je neměli. V zápisnících byly opsané, nota po notě a slovo za slovem, oblíbené žalmy této farnosti.
A stejné to bylo i s Biblemi. Když kazatel ohlásil text, všichni majitelé Biblí jej vyhledali, a pak drželi knihy vysoko, aby i přátelé v okolí mohli sledovat čtení. Jak jsem pozoroval ty muže a ženy, kteří doslova bojovali o to, aby se Písmu dostali na dosah, má ruka sevřela holandskou Bibli v kapse bundy. Vždy jsem považoval právo za vlastnictví této knihy za samozřejmost! Zdálo se mi, že po ní už nikdy nesáhnu, aniž bych si nevzpomněl na starou babičku, která stála téměř na špičkách a pošilhávala, jak se snažila číst slova z Bible, kterou její syn držel nahoře.
Po bohoslužbě jsem se představil kazateli. Když jsem se zmínil, že jsem přijel z Holandska hlavně proto, abych se v jeho zemi setkal s křesťany, zdálo se, že ho to dojalo.
„Slyšel jsem,“ řekl, „že se Československo chystá otevřít hranice. Ale nevěřil jsem tomu. Byli jsme…“ rozhlédl se kolem, „od konce války téměř uvězněni. Musíte si se mnou jít popovídat.“
Společně jsme šli do jeho bytu. Teprve později jsem se dozvěděl, jak nebezpečné bylo pro něj něco takového v Československu roku 1955. Vyprávěl mi, že vláda se snaží dostat církev pod kontrolu. Vláda si vybírá studenty teologie – volí jen ty uchazeče, kteří jsou prorežimní. Navíc kazatel musí každé dva měsíce obnovovat svůj státní souhlas. Jeho příteli nedávno žádost bez jakéhokoliv vysvětlení zamítli. Každé kázání musí být předem vypracováno písemně a schváleno nadřízenými orgány. Každá církev musí nahlásit své vedení státu. Tento týden se v Brně koná soud s pěti bratřími, protože jejich sbor odmítl státu oznámit své představené.
Byl čas na druhou bohoslužbu.
„Nepromluvil byste k nám?“ zeptal se náhle.
„Je to možné? Mohl bych tu skutečně kázat?“
„Ne. Neřekl jsem ‚kázat‘. Člověk musí se slovy zacházet opatrně. Jako cizinec nesmíte kázat, ale můžete nám přinést ‚pozdravy‘ z Holandska,“ usmál se můj přítel. „A když budete chtít, můžete nám přinést i ‚pozdravy‘ od našeho Pána.“
Mým tlumočníkem se stal Antonín, mladý medik. Nejprve jsem přinesl pozdravy z Holandska a ze Západu. To zabralo pár minut. A pak jsem zhruba půl hodiny farnosti přinášel pozdravy „od Ježíše Krista“. Fungovalo to tak skvěle, že Antonín navrhl, abchom stejný model použili znovu v jiném kostele. Celkem jsem ten den kázal čtyřikrát a navštivil pět kostelů. Všechny byly svým způsobem nezapomenutelné, ale nejvíce poslední z nich. Protože tam jsem dostal kalich utrpení.
Bylo sedm hodin večer, v listopadu už tma. Bylo mi jasné, že v tuto chvíli se o mě moje skupina určitě strachuje. Bylo načase, abych se je pokusil najít.
Ale když jsem o tom uvažoval, požádal mě Antonín, zda bych nemohl navštívit ještě jeden kostel, „kde se zvláště potřebují setkat s někým zvenčí.“
Takže jsme ještě jednou projeli Prahu a dorazili k zapadlému kostelíku Jednoty bratrské. Byl jsem ohromen množstvím přítomných, zejména mladých lidí. Muselo tam být tak čtyřicet osob ve věku osmnáct až pětadvacet let. Předal jsem své pozdravy, a pak odpovídal na otázky. Sežene křesťan v Holandsku dobrou práci? Hlásí někdo vládě, že chodíte do kostela? Můžete chodit do kostela a přesto být přijati na kvalitní vysokou školu?
„Víte,“ vysvětloval mi Antonín, „být křesťanem je v dnešní době považováno za nevlastenecké. Někteří z těchto lidí jsou v zaměstnání ostrakizováni. Mnoho jich nemůže studovat. A proto,“ vzal krabičku z rukou mladíka, který stál za ním, „vám chtějí předat toto.“
Mladík ke mně mluvil česky a velmi upřímně.
„Vezměte si to do Holandska s sebou,“ překládal Antonín, „a když se vás na to budou lidé ptát, co to je, vyprávějte jim o nás a připomeňte, že jsme také součástí Těla a že trpíme.“
Vzal jsem si krabičku a otevřel ji. Uvnitř byl stříbrný odznak do klopy ve tvaru malinkého kalichu. Viděl jsem, že několik mladých jej má na sobě, a přemýšlel, co to znamená.
Antonín mi jej připnul na bundu. „Je to symbol církve v Československu. Nazýváme jej kalich utrpení.“
Když se se mnou Antonín u hotelu rozloučil, znovu jsem o těch slovech přemýšlel. Uvědomil jsem si, že v Holandsku jsme izolováni od skutečných faktů moderní církevní historie stejně jako křesťané v Československu. Kalich utrpení byl symbolem reality, kterou musíme sdílet.
Právě nyní jsem však čelil jiné realitě. Kde se sejdu se svou skupinou? V hotelu nebyli a nikdo nevěděl, kde se večeře na rozloučenou má konat. Šel jsem do restaurace, v níž jsme několikrát jedli. „Ne, pane, holandská skupina tu dnes nevečeří.“
Jestli není moc pozdě, mohl bych si dát sendvič?“
„Samozřejmě, pane.“
Sotva jsem se do něj zakousl, rozlétly se dveře restaurace a dovnitř vešla vedoucí zájezdu. Rychle se rozhlédla po místnosti, a pak mě uviděla. Ramena jí poklesla, jak si bezděčně vydechla úlevou. Ale v následující chvíli jí obličej zrudnul zlostí. Přiběhla k mému stolu, mrskla účtem po číšníkovi a trhnutím hlavy ukázala na dveře. Bylo zřejmé, že se drží, aby něco neřekla.
Venku na nás u chodníku čekal vládní vůz – dlouhá černá limuzína s nastartovaným motorem, kterou řídil velmi nesympatický muž. Jak jsme přicházeli, vystoupil, otevřel dveře, a pak je za námi zamkl. Kam mě povezou? Na základě hollywoodských verzí takových scén jsem se snažil si pamatovat trasu, kudy jsme jeli.
A jak jsem se tak snažil, došla mi absurdita té situace. Protože jsme jeli k hotelu.
Chvíli před tím, než auto zastavilo, vedoucí výpravy pronesla první slova. „Zdržel jste celou skupinu o půl dne. Volali jsme do každé nemocnice, na každou policejní stanici. Nakonec jsme volali i do márnice. Bohužel jste tam nebyl! Kde jste byl?“
„No,“ vysvětloval jsem, „ztratil jsem se. Tak jsem se procházel. Je mi skutečně líto, že jsem vám způsobil tolik potíží.“
„Tak já vám, pane, oficiálně oznamuji, že už zde nejste vítán. Kdybyste se pokoušel sem přijet znovu, přesvědčíte se o tom sám.“
A také jsem se o tom přesvědčil. O rok později jsem znovu žádal o vízum do Československa a žádost byla zamítnuta. Pokusil jsem se o to ještě jednou dva roky poté a znovu to zamítli. Trvalo pět let, než jsem byl znovu do té krásné země vpuštěn. Ale mezitím jsem se stal svědkem takové persekuce křesťanů, že se mi Československo rázem jevilo jako místo svobody a volnosti.
|
